OTMAR OLIVA (* 1952)
„Víš, co to byla výjezdní doložka a devizový příslib? Říká ti to něco? Ne? To je skvělý. To je krásný, že nevíš, co to je!“
Otmar Oliva se narodil 19. února 1952 v Olomouci. Jeho otec byl účastníkem západního odboje, s čs. jednotkami se účastnil například bojů ve Francii. V roce 1960 byl odsouzen v politickém procesu, ve vězení zůstal až do roku 1965. Po okupaci Československa v roce 1968 se rozhodl emigrovat a až do konce života žil ve Švýcarsku.
Otmar Oliva tak sice nestrávil s otcem mnoho času, ale velmi si ho vážil. Dobře si pamatuje několik společných let v mládí, jeho zatčení, jemuž jako dítě přihlížel, i návštěvy ve vězení. Po otcově emigraci opakovaně usiloval o možnost návštěvy, avšak žádosti o povolení cesty do Švýcarska byly za normalizace zamítány s tím, že nejsou v souladu s obranou vnitřního pořádku státu. S otcem se tak Otmar Oliva setkal až v roce 1978, kdy mu byl povolen léčebný pobyt v Řecku.
Otmar vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, kde byl jeho profesorem akademický malíř Vladislav Vaculka, s nímž navázal blízký vztah. I díky němu se seznámil s lidmi z disentu, s nimiž se pak stýkal i během studia na pražské Akademii výtvarných umění. Silně ho zasáhla Vaculkova tragická smrt: zemřel v roce 1977 na infarkt, poté, co u něj Státní bezpečnost provedla domovní prohlídku. StB se brzy zaměřila i na Otmara Olivu. Vliv otce a přátel i osobní zkušenost určily jeho vztah k socialistickému zřízení: ve druhé polovině sedmdesátých let půjčoval přátelům zakázané knihy a šířil materiály disentu, především dokumenty Charty 77.
Když byla Otmaru Olivovi v roce 1978 povolena cesta do Řecka, jednalo se de facto o nabídku emigrace. Oliva ji nevyužil, a tak byl v říjnu 1979 zatčen a následně odsouzen ke dvaceti měsícům nepodmíněně za pobuřování, jehož se měl dopustit tím, že šířil protistátních tiskoviny. Půl roku z celkového trestu strávil ve vazební věznici v Českých Budějovicích, většinu pak v Plzni-Borech. Ve vězení tvrdě pracoval, dělal ty nejhorší činnosti, brousil například sklo pro podnik Preciosa. V době zatčení byl zasnoubený, jeho budoucí žena čekala první dítě, měli pár dní před svatbou, která se nakonec konala až po Otmarově propuštění v červnu 1981. Nastupoval tedy trest jako svobodný a bezdětný muž, z vězení se vrátil jako manžel a otec.
Se ženou se pak usadili na Velehradě, kde žijí dodnes a kde Otmara Olivu čekalo jeho první zásadní dílo – úprava velehradské baziliky ve spolupráci s olomouckým architektem Tomášem Černouškem. Na Velehradě v roce 1985 s přáteli založil kovoliteckou dílnu a zabýval se zdobením zvonů. Olivovy plastiky jsou k vidění po celém světě, unikátní je jeho výzdoba papežské kaple Redemptoris Mater ve Vatikánu, které se věnoval na přání papeže Jana Pavla II.
S Otmarem Olivou se setkal žákovský tým ze Základní školy UNESCO v Uherském Hradišti pod vedením učitele Petra Kočíře. Členy týmu byli Adam Smetana, Klára Sochorová, Tomáš Krátký, Lucie Fusková a Tereza Ježková.