KVĚTOSLAVA PRINCOVÁ (* 1950)

Květoslava Princová se narodila 4. května 1950 v Lipníku nad Bečvou. Její dědeček i otec byli do roku 1948 a potom krátce v roce 1968 členy lidové strany, s KSČ v jejím nejbližším okolí sympatizoval málokdo. Přestože rodina nepočítala s tím, že by dcera mohla vystudovat, měla Květoslava štěstí: na všeobecnou vzdělávací školu (v podstatě gymnázium) chodila v době jistého politického uvolnění, maturovala roku 1968. Po maturitě nastoupila na Vysokou školu chemicko-technologickou do Prahy, kde prožila období studentských stávek, jichž se aktivně účastnil i její budoucí manžel Jan Princ.

V Praze poznala i manžele Danu a Jiřího Němcovy. V jejich bytě se scházelo společenství neoficiálních umělců a vědců, probíhalo zde mnoho přednášek a diskusí. Právě tímto prostředím bylo inspirováno pozdější rozhodnutí manželů Princových vytvořit podobný prostor na venkově. Roku 1976 koupili stavení v Rychnově u Verneřic v severních Čechách. Poskytovali přístřeší pronásledovaným „máničkám“, vytvořili prostor pro setkávání severočeského undergroundu s pražskými disidenty, a nebylo tedy divu, že se o ně StB začala zajímat ještě před vznikem Charty 77.

Pobyt v Rychnově byl zprvu takřka idylický, Květoslava dokonce začala učit na místní základní škole, protože ji sousedé přemluvili, že na práci na statku je jí škoda. Princovi však patřili k prvním signatářům Charty 77, a tak Květoslavu brzy čekala výpověď ze zaměstnání a stupňující se tlak ze strany komunistického aparátu. V červenci 1977 například policie zasahovala proti koncertu, který Princovi v Rychnově pořádali; návštěvníci byli rozvezeni do lesů v okolí, několik jich bylo zatčeno, Jan Princ si dokonce odseděl tři měsíce za výtržnictví.

Aby StB podobným nezávislým setkáním učinila přítrž jednou provždy, iniciovala vyvlastnění domu Princových. Oficiální zdůvodnění pravilo, že na jeho místě má stát točna pro autobusy, ta však nikdy nevznikla. Princovi odjeli na poslední chvíli – za zády slyšeli zvuky výbuchu a viděli létající balvany z bouraného domova. Estébácký tlak je spíše posílil: další centrum setkávání vzniklo na jejich nové adrese - v nedalekých Verneřicích. Bydleli sice v bytě, ale dům měl velikou půdu a právě tam se setkávání uskutečňovala. Současně pokračovali v hledání dalšího „baráku“, jak se komunitním domům v undergroundu říkalo. Bylo však jasné, že ho nemohou mít pod svým jménem. Faru v Robči si tak oficiálně pronajali jejich přátelé, ale i z ní byli Princovi nakonec vystěhováni, těsně před Vánocemi 1981 je vyhnali muži se psy a samopaly. Na pár měsíců získali Květoslava s Janem provizorní ubytování u sousedů. Třetím místem, kde si za půjčené peníze a pod krytím jiných vlastníků koupili polorozpadlý dům, byly Mastířovice u Úštěku. Společně tu žilo více rodin, obyvatelé pěstovali ovoce a zeleninu, chovali zvířata, pořádali koncerty, přednášky a besedy. Čekalo je ale další vyvlastnění: tentokrát komunistický aparát potřeboval v domě zřídit sklad materiálu civilní obrany.

Období „baráků“, které významně ovlivnilo čs. underground, skončilo pro Princovy v roce 1986, kdy si koupili dům v Nenakonicích na Olomoucku. S dětmi a vnoučaty tam žijí dodnes. V roce 1989 se  angažovali v olomouckém Občanském fóru, Květoslava později vedla kancelář olomouckého primátora, pracovala v arcidiecézní charitě a nyní učí na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého.

S Květoslavou Princovou se setkal studentský tým ze Střední odborné školy obchodu a služeb v Olomouci pod vedením učitelky Vladislavy Řihoškové. Členy týmu byli Monika Prnková, Markéta Žáčková a Marek Hrubý.