ALBERT ČERNÝ (* 1937)
„Z vězení jsem si odnesl astma, žaludeční vředy a ten hřejivý pocit, že jsem byl na fakultě socialistické práce na Borech.“
Albert Černý se narodil 4. února 1937 v Bratislavě. Jeho rodiče patřili k aktivním sokolům a ještě před vznikem Protektorátu odešli do Prahy. Za okupace nacisté zatkli a uvěznili Albertova otce, protože pomáhal partyzánům - na konci války se mu podařilo uprchnout z vězeňského transportu a zapojil se do bojů během Pražského povstání.
Po válce odešla rodina Černých do pohraničí: žili v Krnově, kde se Albertův otec stal podílníkem v cukrárně a pekárně, provozoval autodopravu a taxislužbu. Dařilo se mu, ale jeho podnikání ukončil komunistický převrat v únoru 1948. Albert chodil na krnovské gymnázium, kde v roce 1955 odmaturoval. Začal studovat herectví na pražské DAMU, ale kvůli zdravotním problémům musel školu přerušit. Odsloužil si tehdy povinnou vojnu (stal se při té příležitosti členem vojenského divadelního souboru Palcát) a po návratu do Prahy se dozvěděl, že se z politických důvodů nesmí na akademii vrátit.
Navzdory těmto potížím zůstal Albert Černý v divadelním prostředí. Jako inspicient a posléze také herec působil v Opavě, Českém Těšíně a v Brně. Roku 1968 patřil k výrazným a aktivním členům Klubu angažovaných nestraníků v Ostravě a Opavě - a tato práce ho zaujala natolik, že se začal zabývat především politologií a právem. Na počátku normalizace, v roce 1970, byl kvůli svým občanským aktivitám a nesouhlasu se sovětskou okupací propuštěn z brněnského Státního divadla.
Albert Černý měl špatný kádrový posudek, nové zaměstnání těžko hledal, nakonec strávil několik let jako řidič tramvaje. Později pracoval jako šofér u Československého červeného kříže, což se mu hodilo při spolupráci s brněnskou pobočkou samizdatového nakladatelství Petlice: pracovní dodávku využíval k převážení materiálu i hotových knih. Současně pro samizdat obstarával nové písařky a koordinoval jejich práci, začal také psát texty, v nichž se zabýval různými možnostmi demokratického uspořádání společnosti. Albert Černý potřeboval zůstat co nejdéle stranou zájmu Státní bezpečnosti, proto podepsal Chartu 77 tajně: jeho tzv. deponovaný podpis byl uschován v obálce u spolehlivých lidí.
V roce 1979 se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Od té doby byl sledován, posléze zatčen a odsouzen za podvracení republiky, jehož se měl dopustit tím, že tvořil a rozšiřoval protistátní texty. Hrozilo mu pět až deset let vězení, ale díky schopnému obhájci nakonec dostal „pouze“ tři a půl roku. Ve věznici v Plzni-Borech se setkal například s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Dominikem Dukou či Otmarem Olivou, jehož příběh je také součástí této výstavy. Po propuštění se Černý znovu zapojil do aktivit VONS. Opět těžce hledal práci, živil se mimo jiné jako zřízenec v brněnském krematoriu.
Roku 1989 byl Albert Černý jedním ze zakládajících členů Občanského fóra ve Zlíně. Poté byl kooptován a následně i zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V roce 1992 kandidoval na post předsedy sociální demokracie, nebyl však spokojený se směřováním strany, a tak politiku opustil; živil se nadále jako úředník na různých ministerstvech.
S Albertem Černým se setkal studentský tým ze Stojanova gymnázia Velehrad pod vedením učitele Jana Kletvíka. Členy týmu byli Oskar Vogl, Nela Obdržálková, Ondřej Filípek, Jana Holečková, Markéta Slívová, Terezie Holcmanová a Vojtěch Ertl.