Z místa, kde žijeme | Stejné příběhy, jiná jména 2023 

Byl zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu Včela v roce 1951 za protistátní činnost. Sestrám Marii Janalíkové (rozené Součkové) a Haně Součkové, bylo v době zatčení otce 9 a 13 let. 

Tatínek sestrám velmi chyběl, zůstávaly s ním však v kontaktu prostřednictvím dopisů, ve kterých se jim snažil radit, a to nejen v časech, kdy se měly nad něčím důležitým rozhodnout (výběr školy, povolání apod.) Při dopisování volili všichni členové rodiny taková slova, která nemusela být cenzurována, přesto se z nich ale dozvěděli vše, co bylo třeba. Za prvních šest let viděly sestry tatínka každá třikrát. Povolení navštívit otce dostal vždy jen jeden ze sourozenců, a to jen na patnáct minut. Sourozenci tak měli možnost vidět svého otce jen několik desítek minut za celou dobu výkonu trestu (9 let).

(výňatek ze žákovské práce o Miloslavu Součkovi) 

Zavřít

Byl obviněn z "diskreditování" armády komentáři zveřejňovanými na sociálních sítích. Za protiválečné příspěvky dostal nejprve pokutu 32 tisíc rublů (asi devět tisíc korun). Poté byl 1. března 2023 zadržen a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání a od 2. března byl v domácím vězení. Na konci března téhož roku mu byl uložen dvouletý trest vězení. Podařilo se mu utéct, ale byl v dubnu zadržen v Minsku, při zatýkání byl brutálně zmlácen. 

Tomuto brutálnímu zacházení předcházel incident ve škole. Jeho tehdy dvanáctiletá dcera Máša nakreslila v hodině výtvarné výchovy obrázek protiválečný obrázek s nápisy „Ne Putinově válce“ a „Sláva Ukrajině“. Na kresbě stály na straně Ukrajiny matka s dcerou, které se hrdě bránily letícím raketám z ruské strany obrázku. Téma kresby bylo jasně protiválečné, ale zcela dětsky nevinné. Přesto to pro otce i dceru znamenalo fatální zásah do života. Po zadržení otce byla Máša převezena do dětského domova. 

Poprvé od roku 1986 tak ruský soud oddělil dítě od rodiče z politických důvodů, umisťování potomků politických vězňů do dětských domovů bylo přitom běžnou praxí v Sovětském svazu, od vzniku Ruské federace je případ Máši Moskaljovové první takový.

Zavřít

Kristína Zachovalová se narodila v roce 1953 v Bořitově, jako třetí dítě do rodiny drobného rolníka. Pracovala jako sanitárka a vstoupila do noviciátu, který prožila v Medryce u Litomyšle. Seznamování se s řeholí trvalo rok. Jednou měsíčně se setkávala se svým provinciálem na tajných setkáních, protože oficiální schůzky už byly komunisty zakázány.

Poté s dalšími dvěma řádovými sestrami studovala večerní školu v Hradci Králové, aby se mohla stát sestrou zdravotní (hlavním posláním Vincentek je péče o nemocné a chudé). Na čtyřleté škole byly spolužáky přijaty dobře. Po druhém roce studia jim bylo nařízeno buď nosit civilní oblečení, nebo studium ukončit (pravděpodobně se jednalo o tlak shora). Ostatní řádové sestry jim poradily se nařízení podřídit a pokračovat ve vzdělávání se, jak se také stalo.

Všechny negativní komentáře Kristína nesla lehce, podle jejích slov, hlavně díky komunitě. „Jedna naše sestra měla takové rčení – jsem nad tím – tak jsme byly nad tím.“

Sestra Kristína je dodnes aktivní zdravotní sestrou a odpůrkyní komunistického režimu. Stále poskytuje útěchu umírajícím a přináší naději nemocným pacientům.

(výňatek ze studentské práce o sestře Kristíně)

Zavřít

Grigorij Michnov-Vajtenko je ruský kněz a arcibiskup Apoštolské pravoslavné církve, která má kořeny v tradicích katakombní církve (podzemního, skrytého církevního hnutí v bývalém Sovětském svazu). Stal se také otevřeným kritikem Kremlu (v současném Rusku, kde jen označování konfliktu za „válku“ může být potrestáno vězením, jde přitom o odvážný postoj).

Otevřený a nebojácný je i jeho postoj k poválečnému uspořádání. „Je třeba se vrátit k hranicím, které byly stanoveny a mezinárodně uznány v roce 1991, kdy Ukrajina vyhlásila svou nezávislost. A tyto hranice zahrnují jak Krymský poloostrov, tak východní a jižní regiony Ukrajiny, které Rusko okupuje,“ říká.

Podobné názory přivedly mnoho lidí v celém Rusku do vězení. Obává se ho i otec Grigorij? „Není se čeho bát,“ prohlašuje, „je to jako s počasím. Někdy den začíná slunečně, ale odpoledne může pršet.“

Zavřít

Narodil se do zámožné rodiny továrníka Heinricha Farky vlastnícího továrnu (20.7.1882 – 17.2.1944) na výrobu a opravu nábytku. Jeho tatínek byl respektovaným a druhým nejvíc pokrokovým sedlákem v okolí. Jeho otec plánoval výstavbu nových stájí, které se mu ovšem nakonec nikdy nepodařilo postavit, poprvé mu plány zhatila válka, podruhé nástup komunistů, kteří později převzali i moc nad celým statkem.  

V roce 1957 bylo v obci Babice založeno komunisty JZD, do kterého jeho otec nechtěl vstoupit, nakonec ovšem tlaku zvyšujích se dávek podlehl a do JZD vstoupil. Avšak nároky komunistů byly tak vysoké, že se zdravotní stav jeho otce zhoršil a to natolik, že mu byl přiznán invalidní důchod. Za pobírání tohoto důchodu byl místními funkcionáři označen za simulanta. Ovšem na začátku roku 1959 jeho otec v 52 letech umírá. 

Už od mala choval p. Kimmel kladný vztah k hudbě, jelikož jeho otec hrál na harmoniku, na kterou se sám později p. Kimmel naučil. Jiří Kimmel nastoupil v 18 letech na základní vojenskou službu v Českém Krumlově, při které se stále věnoval hře na harmoniku.

Dostal nabídku od hlavního vojenského kapelníka, který sháněl kohokoliv, kdo umí hrát na lesní roh, což pan Kimmel uměl, a tak se stal členem kapely, která mu během vojny přinesla mnoho výhod, jako například více volnosti, koncertování po okolí apod. Dostal i nabídku, aby se stal stálým členem vojenské hudby jako hudebník z povolání, to mu ovšem bylo komunisty kvůli otcově tehdejším nesouhlasu zamítnuto.

(výňatek ze studentské práce o Jiřím Kimmelovi) 

Zavřít

Je frontmanem hudební skupiny Tor Band, jejíž písně se staly jedním ze symbolů protestů v Bělorusku po zmanipulovaných prezidentských volbách v roce 2020.V hudební činnosti Tor Band pokračoval i po násilném potlačení protestů. „Ani vteřinu jsme neuvažovali o tom, že bychom přestali hrát. Získali jsme tolik příznivců a přátel po celém Bělorusku. Myslím, že Bělorusové se konečně naučili mít rádi sami sebe. A jejich vlastenectví je prostě ohromující,“ řekl Dzmitryj Halavač v září 2020.

Dne 28. října 2022 byl Halavač spolu s dalšími členy kapely Jauhenijem Burlem a Andrejem Jaremčykem zadržen, zatčeny byly i ženy muzikantů. Písně, sociální sítě a logo skupiny byly označeny za extremistické. Z oficiálních kanálů skupiny na YouTube byly odstraněny všechny klipy (měly více než pět milionů zhlédnutí). Represe se rozšířily i na vystupující v klipech kapely, policie si je zve k výslechům.

V lednu 2023 byl Tor Band jako vůbec první hudební skupina přidán na seznam extremistických uskupení. Dzmitryj byl odsouzen k 9 letům vězení za zvýšených bezpečnostních podmínek a k zaplacení pokuty ve výši 3 700 běloruských rublů. Jedná se o bezprecedentně vysoký trest. 

Více o jeho příběhu naleznete na stránkách běloruské lidskoprávní organizace Vjasna.

Zavřít

Již od středoškolského věku veřejně vyjadřoval svůj odpor vůči komunistickému režimu. Svůj názor na tehdejší totalitu projevoval mnoha způsoby. Věnoval se vydávání a psaní do samizdatových kulturních časopisů jako například ,,Západočeskej průser“ a „Stres“, který byl více zaměřen na politické problémy. Psal také texty pro kapelu Beatové družstvo a sám jednu hudební skupinu založil. Účastnil se mnoha nezávislých kulturních aktivit, výstav, divadelních představení a nejrůznějších performancí, za nimiž stálo recesistické sdružení Ananas. Velký ohlas měla ekologická aktivita v roce 1988. S přáteli totiž získali tajnou zprávu o stavu životního prostředí na Sokolovsku, kterou poté zveřejnili v časopisu „Stres“ a upozornili na problém životního prostředí četnými nápisy,,S.O.S. - Dusím se!“ přímo ve městě. Pan Kábrt podpořil ekologickou kampaň při oslavách prvního máje 1988 vlastním vystoupením.

Byl mnohokrát vyslýchán StB a také se ocitl v cele předběžného zadržení, ale nikdy však nebyl trestně stíhaný. Často u něj probíhaly domovní prohlídky, byl odposloucháván, tlaku byli vystaveni i jeho nejbližší. Navíc ho někteří  podezírali, že je sám udavač StB.V listopadu 1989 byl koordinátorem sokolovského Občanského fóra. Po roce 1989 se zapojil do porevolučních aktivit na Sokolovsku a řídil přípravu prvních svobodných voleb. Dále se také podílel na založení redakce místního tisku a založil spolek Sokolovská beseda. Ta se vyjadřuje k palčivým veřejným otázkám a dění v okolí.

(výňatek ze studentské práce o Tomášovi Kábrtovi) 

Zavřít

Je běloruská lidskoprávní a ekologická aktivistka a bojovnice za práva zvířat. Ve své činnosti v oblasti lidských práv se zaměřuje na represivní „antiextremistické“ zákony a na ochranu práv migrantů a osob bez státní příslušnosti v Bělorusku. Je držitelkou Ceny běloruské komunity bojovníků za lidská práva za rok 2022.

Dne 28. října 2022 byla zadržena a obviněna z organizování a přípravy akcí hrubě narušujících veřejný pořádek a také z podněcování k rasové, náboženské nebo jiné sociální nenávisti. Důvodem byla její údajná účast na sepsání zprávy o pronásledování anarchistů, antifašistů a sociálních aktivistů v Bělorusku v letech 2017–2018. Zpráva kriticky hodnotí chování běloruské policie. Krátce po zatčení běloruské úřady zveřejnily video, ve kterém se Nasta „přiznává“, že údajně „přijímala finance od zahraničních organizací“.

Za mřížemi trpí trpí žaludečními potížemi: ​​je veganka, odkázána je tak na potravinové balíčky od rodiny a přátel. Ani ty však nezajišťují dostatečnou a plnohodnotnou výživu. Potřebuje rovněž zubní ošetření, stomatologa, kterého zajistila rodina, k ní nepustili. Ve vazbě byla držena bez teplého oblečení a prostředků osobní hygieny. Podle informací lidskoprávní organizace Human Constanta byla Nasta během nejméně jednoho z výslechů zasažena elektrickým paralyzérem. Dne 11. listopadu 2022 byla nucena v chladném počasí a bez oblečení stát osm hodin na vězeňském dvoře, v důsledku čehož onemocněla.

Soud, jehož jednání proběhlo 20. června 2023 za zavřenými dveřmi, poslal Nastu Lojku na sedm let do vězení. Na svobodě na ni čeká pes Erik.

Více o jejím příběhu naleznete na stránkách běloruské lidskoprávní organizace Vjasna. 

Zavřít